Po příjezdu domů jsem se dozvěděl, co je potřeba splnit za úkoly. Nebylo jich zrovna málo, ale o motivaci jsem měl postaráno. Rozkaz zněl totiž jasně, až si to splníš, můžeš jet zpět k vodě. Následujících 6 hodin jsem lítal jak fretka, ale po čtvrté hodině odpolední jsem opět usedl do auta a jel zpět. Těšil jsem se snad ještě více, než když jsem tam v pátek odjížděl poprvé.
Opatrně jsem sešel k vodě, přeci jenom svah zde není nejpřívětivější a snažil jsem se parťáky překvapit, ale ty už na mě byli nachystaní, protože jim má hodná žena dala zprávu, že mě posílá zpět. Dozvěděl jsem se, že po dobu mé nepřítomnosti se nic zvláštního nestalo, a že přišel jen jeden sedmdesátník, jinak nic.
Další záběr přišel až druhý den odpoledne. Slunce pálilo, my si užívali jeho paprsků a najednou píp. Scénář se opakuje… Filip vzal prut, ze kterého stále mizel vlasec někam pod vodní hladinu. Skočili jsme do lodi a ujížděli za kaprem. Zastavili jsem až nad ním a užívali si nádhernou zdolávačku uprostřed naprosto klidné vodní hladiny - prostě zážitek. Po 20 minutách „přetahované“ bylo dobojováno. Krásný lysec zaplul do podběráku a my věděli, že je zase „fotkovej“. Tentokráte se ručička mincíře zastavila na hodnotě
Vzal jsem si to k srdci, nic jiného mi ani nezbývalo. Kapři evidentně šli a byla by škoda této příležitosti nevyužít. Stáhnul jsem jeden prut a nasadil jsem stálici, které již léta věřím a tou je boilies Kill Krill. Dal jsem dvě kuličky pod sebe, a ještě je obalil v těstě, tak aby to bylo pro kapry ještě více atraktivní. Zavezl jsem prut zpět a věřil, že snad přijde řada i na mě. Nepřišla. Až do konce doby lovu žádný záběr nepřišel. Tíha dalšího neúspěchu na mě dopadala čím dál více a sám sebe jsem se ptal, kde je asi chyba. Ve mě? V nástraze? V montáži? Při tomto rozjímání jsem usnul bezesným spánkem. Vzbudil jsem se ještě před budíkem a po chvíli sebe přemlouvání, vstávám do chladného rána. Připravil jsem oba pruty a vyvezl je na své místo. Pod jedním háčkem se houpala Gigantica a pod druhým háčkem Kill Krill. Vše obalené v pastě stejné příchutě. Má psychika byla na bodu mrazu, ale vnitřní automatismy běželi stále na plné obrátky. Vzdát jsem to nechtěl, a tak jsem vše dělal stále na 100%. Filip se vzbudil až po desáté ráno, vyspal se do „růžova“ a nikam nepospíchal. Byl mi přesným opakem, holt měl splněno. Den byl opět jako malovaný a jakmile se rozpustila mlha, opřelo se do nás sluníčko. I v říjnu mělo ještě opravdovou sílu a donutilo nás jít odpoledne až do trička a kraťasů. Kdo by to byl na začátku naší výpravy čekal.
Jak se blížilo odpoledne, byl jsem ve větším a větším očekávání, zda kapři pojedou či nikoli. Jeli a konečně dojeli až ke mně. Od začátku jsem věděl, že mám na prutu konečně kapra, který by mohl pomoct prolomit tu letitou smůlu. O to byla má nervozita větší. Souboj se neuvěřitelně vlekl a každá minuta byla snad pětkrát delší. Pak jsem ho poprvé zahlédl, nebyl obrovský, ale velký byl. Odhad byl jasný, atakuje prokletou hranici. Tlak, který jsem vnitřně cítil, ještě zesílil. Hlavně neudělat chybu. Kapr konečně zmizel v podběráku. Doslova jsem upadl na lavičku a na tváři se mi objevil spokojený usměv, věděl jsem, že jsem to konečně zlomil. Cestou zpět ke břehu jsme se na sebe s Filipem zubili jak malý kluci a přeli se kolik mu navážíme. Přendali jsem kapra z podběráku do vážícího saku a já ani nedutal. Ručička na mincíři lítala sem a tam, až se konečně zastavila a ukázala
Za Nikl Team - Vítek Černý