5. 4. 2014, autor: Petr Šurek (Petrásek)
Po posledním úspěšném závodu na Dešné jsem se moc těšil, až si vyrazím normálně zarybařit. Bohužel okolnosti spíše nasvědčovaly tomu, že se k vodě hned tak nedostanu. Dokonce i v onen vysněný víkend bylo vše jinak, než jsem původně plánoval...
Špatný začátek
Na výpravu jsem se chystal už v pátek, ale těsně před odjezdem se strhla neuvěřitelná průtrž mračen. Doufal jsem, že déšť aspoň trochu poleví a konečně vyrazím. Umínil jsem si, že napřed vyvenčím psa a zkusím nečas na vlastní kůži. Bylo hůř, než jsem si myslel! Už jen fakt, že pes stál zapříčený ve dveřích a nechtělo se mu ven, mluvil sám za sebe. Počasí, že by psa nevyhnal! Vyrazím hned ráno, povzdechl jsem si.
Jak jsem si usmyslel, tak se také stalo. Sotva jsem se probudil, začal jsem balit zbytek věcí. Na poslední chvíli jsem do batohu zasunul vlasec na návazce a jako „parťáka“ jsem sebou vzal psa Vikiho. Říkal jsem si, že když ryby nebudou aktivní, můžeme si aspoň natrénovat poslušnost.
Konečně u vody
Cesta na lovné místo byla doprovázena klouzáním v mazlavém blátě. Nás však nic nemohlo odradit. Po příchodu k vodě jsem se snažil co nejdřív nahodit, zatímco „parťák“ Viky ihned začal honit myši. Za pouhou čtvrthodinku byla první montáž na místě a chvíli nato jsem nahodil i druhou. Do půl hodiny přišla první rybí odezva - menší kapr podlehl kouzlu krillové pasty.
Parťák Viki pozoruje vodní hladinu
Během odpoledne přišly ještě dva záběry od kaprů okolo 5 kg. Následně veškerá aktivita odezněla. Marně jsem zkoušel různé dipy, pasty, boostery... Atmosférický tlak začal rychle padat, což značilo brzkou změnu počasí k horšímu. Ještě se ani pořádně nesetmělo a přišel další vydatný slejvák. Pes se zachumlal do spacáku a oddaně ho zahříval. Ne na dlouho. Přijel si ho totiž vyzvednout táta se slovy, že jestli já jsem blázen, tak ze psa otužilce dělat nebudu! Viki tedy strávil noc doma v mé posteli, zatímco já zůstal venku na dešti.
Po několika hodinách déšť konečně ustal a já se mohl lépe soustředit na lov. Byť jsem původně rozhodnutý nerozbalovat člun, ale nakonec jsem jej připravil. Potom jsem rozkrájel čtyři velké hrsti boilies na půlky a vydal se do tmy zakrmit. Říkal jsem si, že takové menu by mohlo kapry nalákat. Z člunu jsem vklouzl rovnou na lehátko a natáhl si budík, abych hned v šest ráno mohl nahodit.
V noci se několikrát změnilo počasí - hustou mlhu vystřídalo vyjasnění a já díky svitu měsíce nemohl spát. Usnul jsem až k ránu a probudil se až za zvuku švihání prutů okolních rybářů. Sakra, zaspal jsem! Bylo půl sedmé a ještě jsem neměl nástrahy ve vodě! Kapři beztrestně luxují mé krmné místo! Mlha okolo byla zase najednou tak hustá, že se dala krájet. Směr a délku náhozu jsem musel odhadnout.
Po sedmé hodině ráno dorazili na flek kamarádi Vašek a Franta. Ze spacáku jsem pozoroval, jak vybalují pruty. Po chvíli se ozval mohutný švih. Provokativně jsem ze spacáku zamumlal: „Málo!“ Načež se mi dostalo odpovědi: „Tak nám to pojď ukázat, když seš tak chytrej!“ Slezl jsem z lehátka a Vašek mi podal do ruky prut. Lehkým švihem jsem poslal jeho montáž až k potopeným pařezům. Nastalo několikavteřinové ticho. Než stačili kluci něco poznamenat, rozeřval se můj pípák a já zdrhal zaseknout.
Začátek zápasu
Zvedl jsem chvějící se prut a přitáhl brzdu. Něco bylo špatně! Cívka nepřestávala cvakat a co hůř, protáčení cívky nabralo na obrátkách. Bezmocně jsem koukal, jak z navijáku mizí 120, 150, 200 metrů vlasce. Ryba nabrala kurz vlevo a já nad ní ztrácel kontrolu, protože moje místo bylo mezi stromy a chyběl manipulační prostor. „Rychle člun!“ zařval jsem. Václav přiskočil a hodil mého „dětského kolibříka“ na vodu. Veslovat jsem nemusel, ryba mě sama táhla. Když se mi ji po pár minutách podařilo dohnat, zahlédl jsem pod hladinou obrovský stín. Monstrózní šupináč na mě v poklidu čekal. Chvíli jsme na sebe koukali a hodnotili se navzájem. Pak se můj soupeř dal do pohybu...
Kapr se potopil ke dnu a bez varování nabral rychlost. Tahal mě za sebou jako vodního lyžaře, potom mě pro změnu točil jako na kolotoči. Nejprve jsem to bral jako srandu, když už jsem byl na vodě víc než půl hodiny, úsměv na rtech mi tuhnul. Ať jsem dělal, co jsem dělal, vždy jsem zahlédl maximálně uzel od šokovky. Kapr se postupně uklidňoval a jeho tempa byla pomalejší. Když poprvé na hladinu začaly stoupat bubliny, myslel jsem, že bude brzy dobojováno. Opak byl pravdou! „Obrněný gladiátor“ vyrazil přímo do ponořených keřů. Na malém člunu jsem mu nemohl nijak vzdorovat. Jen jsem proplétal prut mezi větvemi. Obával jsem se nejhoršího. A bylo hůř! Šupinatý protivník si to namířil přímo do největšího ostnatého keře. Nepomáhalo ani veslování do protipohybu. V tuto chvíli se naše role vyměnily. Už jsem nebyl rybář zdolávající úlovek, nyní si mě spíš rybí obr táhl do doupěte jako svoji kořist.
Praskající haluze a trny skřípající po plášti člunu ve mně vyvolávaly paniku. Jak z této lapálie vybruslím? Už jsem se chtěl svléknout a skočit u keře do vody, ale poté co jsem ponořil do vody podběrákovou tyč, okamžitě jsem si zoufalý čin rozmyslel. Tyč totiž zmizela ve více než dvoumetrové hloubce a na dno nedosáhla! Kapr si mezitím lebedil ve větvích pod člunem a jen popojížděl sem a tam. Můj sen o zdolání trofejní ryby se pomalu rozplýval. Naštěstí jsem zachoval chladnou hlavu. Vzpomněl jsem si totiž na vyplétání kaprů z leknínového pralesa při své výpravě na maďarskou Háromfu.
Posadil jsem se do člunu, odložil prut a vzal do ruky jen vlasec. Centimetr po centimetru jsem ho začal získávat zpět a kapr se začal poslušně z labyrintů větví sám vyplétat. Stačilo by ale malé škubnutí a návazec by určitě rupnul. V jednu chvíli jsem si rybu málem pohladil. Než jsem si stačil užít letmého doteku, „šupinaté torpédo“ vypálilo na volnou vodu. V mžiku zmizel z lodi veškerý pracně získaný vlasec, který jsem při vyprošťování skládal ve smyčkách do člunu. Ohlédl jsem se po odloženém prutu ve chvíli, kdy se vlasec se napnul jako tětiva luku. Prut okamžitě vystřelil z lodi! Tak tak jsem ho na poslední chvíli stačil zachytit.
Povolil jsem brzdu a usilovně vesloval ke břehu. Usoudil jsem, že je přece jen jistější mít pevnou zem pod nohama. Cesta to byla náročná a neskutečně dlouhá, nakonec jsem však k souši dorazil. V té chvíli už stál na břehu táta spolu s celým zástupem rybářů, kteří čekali na výsledek mače. Další zdolávání už probíhalo standardně. „Šupík“ si to namířil vlevo podél břehu a mizel kdesi v dáli. Bylo jasné, že se přes stromy za ním nedostanu. Chtě nechtě jsem zase musel na vodu. Naštěstí se ke mně nalodil kamarád Adam a nabídl se, že bude veslovat. Jeho nabídka mi vytrhla trn z paty. Veslování a zdolávání nejde dost dobře dohromady. Teď jsme byli na rybu dva, i když nám do úplného ponoru chyběly možná dva centimetry od okraje člunu. Štěstí tentokrát přálo odvážným hazardérům...
Kapr to měl najednou podstatně těžší - táhl za sebou přes 200 kg nákladu. Znovu proběhl známý kolotoč, pak schovávačka pod člunem a další obranné manévry, kterými se šupináč snažil zbavit otravných rybářů. Naštěstí neuspěl. Adam, coby ostřílený mořeplavec, se nenechal nachytat do žádné z jeho pastí. Síly však docházely na obou stranách. Kapr na tom byl o něco hůř. Už se nemohl udržet u dna a povyjel do sloupce. To byl náš okamžik! Teď nebo nikdy! Buď tah nevydrží návazec z tenkého vlasce, nebo dostaneme rybu na hladinu. Po druhém zapumpování „gladiátor“ podlehl a převalil se na hladině. Poprvé nám ukázal své mohutné zlaté tělo. Udělal ještě jedno čestné kolečko kolem člunu a bylo dobojováno. Veslař Adam velikána podebral. Nemohli jsme uvěřit vlastním očím. Pomalu nám docházelo, co jsme dokázali...
Na břehu se všichni nedočkavě těšili na měření a vážení. Délka ryby byla lehce přes metr a hmotnost přes 18 kg. Při pohledu na obrovskou ocasní ploutev bylo všem jasné, proč kapr tak dlouho vzdoroval. Ploutev byla větší než plocha mého vesla. Neuvěřitelné monstrum! Nyní zbývalo udělat pár fotek a krátké video pro zachování vzpomínek a hurá s úlovkem zpátky do vody.
Přiznám se, že už jsem neměl sílu pruty znovu nahodit. Podle hesla: v nejlepším se má přestat, hned jsem se pustil do balení. Prožil jsem u vody úžasných 20 hodin, kvůli kterým mělo určitě smysl na ryby vyrazit! Nebýt ovšem ochoty a duchapřítomnosti ostatních rybářů, mohl tento příběh skončit úplně jinak, proto všem přítomným účastníkům souboje patří dík, že mi pomohli splnit sen.
A na závěr ještě krátké video z úspěšné výpravy...
Petr Šurek